Nejstrašnější ze všeho snad je, když po oblevě náhle udeří tuhý mráz a sníh na povrchu zledovatí. Taková ledová kůra na sněhu je pevná, tvrdá a kluzká a nedá se rozbít ani slabýma nožkama, ani zobákem. Kopýtko srnky ji prorazí, ale ostré okraje proražené ledové kůry jako nůž řežou srst, kůži i svaly na nohou.
Jak mají ptáci vytáhnout travičku, zrníčka, zkrátka potravu schovanou pod náledím?
Kdo nemá sílu prorazit sklo ledové kůry, musí hladovět.
A skutečně tomu tak je.
Je obleva. Sníh na zemi zvlhl a změkl. Kvečeru do něho zapadly šedé polní koroptve, zcela snadno si v něm udělaly dírky a usnuly ve vlhkém teple.
Ale v noci udeřil tuhý mráz.
Koroptve spaly v teplých podzemních hnízdečkách, neprobudily se, nepocítily zimu.
Probudily se až ráno. Pod sněhem bylo teplo. Jen se nějak těžko dýchalo.
Musí ven: vydechnout, narovnat křidélka, poohlédnout se po něčem do zobáčku.
Chtěly vzlétnout, ale nad hlavou mají led pevný jako sklo.
Bylo to náledí. Na jeho povrchu není nic, pod ním je měkký sníh.
Do krve si šedé koroptve otloukají o led hlavičky, jen aby se dostaly z ledového poklopu.
A jsou šťastny, když se jim podaří dostat se ze smrtelného zajetí třebas s prázdným žaludkem.
Obrázek koroptví pochází od Sergey Yeliseev, publikováno pod licencí CC BY-NC-ND 2.0.