Na poli je dosud sníh, ale zaječice už mají mladé.
Již od narození zajíčci vidí a mají teplé kožíšky. Sotva přijdou na svět, umějí běhat. Když se dosyta napijí mateřského mléka, rozběhnou se a šup pod keře a za hroudy země. Leží tam tichounce, ani se neozvou, ani neskotačí, třebaže máma někam odběhla.
Přejde den, potom druhý a třetí. Zaječice běhá po polích a dávno už na své mladé zapomněla. A zajíčkové tam stále leží. Běhat nesmějí: zpozoroval by je jestřáb nebo by jim přišla na stopu liška.
No konečně, tamhle běží zaječice! Ne, to není jejich máma. Je to nějaká cizí teta. Zajíčci se k ní seběhnou. Nakrm nás! I pročpak ne, jen se najezte! Nakrmí je - a běží dál.
A zajíčci zas leží pod keři. Jejich máma zatím někde krmí cizí zajíčky.
Tak už to u zaječic bývá: zajíčkové patří všem. Ať zaječice potká mladé kde chce, nakrmí je. Je jí úplně jedno, jsou-li to její vlastní, nebo cizí.
Myslíte, že se zajíčkům žije bez domova špatně? Vůbec ne! Je jim teplo, vždyť mají kožíšky. A mléko mají zaječice tak sladké a husté, že se zajíček jednou napije a je na několik dní nasycen.
A osmého nebo devátého dne už začnou malí zajíčkové okusovat trávu.
Obrázek zajíčka pochází od Tomi Tapio, publikováno pod licencí CC BY-SA 2.0.