Jeden z našich lesních dopisovatelů - lovec - se kradl ke kachnám sedícím za křovím na jezeře. Potichounku kráčel ve vysokých gumových holínkách. Voda, která vystoupila z břehů, mu sahala až po kolena.
Najednou za keřem před sebou uslyšel nějaký šramot - plesk! - a už také zahlédl dlouhý šedý hladký hřbet jakési obludy, která sebou mrskala v mělké vodě. Dlouho se nerozmýšlel a rychle dvakrát za sebou do té neznámé obludy vystřelil.
Voda za keřem vzkypěla, vzpěnila se - a všechno ztichlo. Lovec přistoupil blíž a zjistil, že zastřelil obrovskou, půldruhého metru dlouhou štiku.
Štiky teď vyplouvají z řek a jezer na břehy zalité jarní vodou a kladou do trávy jikry. Mělká voda je tu teplá. Mladé štiky, sotva se vylíhnou z jiker, vracejí se s opadávající vodou do jezer a řek.
To však lovec nevěděl. Jinak by býval nepřekročil zákon, který zakazuje střílet ryby, jež na jaře vylézají na břeh klást jikry. A to i štiky a jiné dravé ryby.
Obrázek štiky pochází od Raita Futo, publikováno pod licencí CC BY 2.0.