Jakpak mohou létat, když nemají křídla?
A přece (musí se na to jít zchytra!) se někteří pavoučci proměnili v piloty vzduchoplavce.
Pavouček vypouští z bříška tenkou pavučinku, zachytí ji o keř, vítr ji uchopí, trhá s ní sem a tam, ale utrhnout ji nemůže: je pevná jako hedvábí.
Pavouček sedí na zemi. Pavučinka se třepetá ve vzduchu mezi zemí a větvičkou. Pavouček sedí a snuje pavučinku. Zamotává se, už je celý jako v hedvábné kuličce, ale pavučinku vypouští pořád.
Pavučinka je delší a delší a vítr jí škube stále silněji.
Pavouček se drží nohama země; křečovitě se zachytil.
Raz, dva, tři! - Pavouček se pustil proti větru. Překousl upevněný konec.
Vítr zadul prudčeji a pavoučka to odtrhlo od země.
Už letí!
Rychle rozmotat pavučinku!
Vzdušný balónek se zvedá...
Letí vysoko nad trávou a nad křovím.
Pilot se shora dívá, kde by měl přistát.
Dole je les a říčka. - Dál, ještě dál!
Aha, tady je nějaký dvorek; nad hromadou hnoje poletují mouchy. Stát! Dolů!
Pilot smotává pavučinku pod sebe, svíjí ji nožkami do klubíčka. Vzdušný balónek klesá níž a níž...
Hotovo; přistáváme!
Konec pavučinky se zachytil za trávu a balónek přistál!
Tady se může pavouček klidně usadit.
Když ve vzduchu létá mnoho takových pavoučků a jejich pavučinek, a to bývá na podzim za pěkného suchého počasí, na venkově říkají, že přišlo "babí léto". Šedé vlasy podzimu prokvétají stříbrem...
Obrázek pavučin pochází od ŠJů, publikováno pod licencí Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported.
