Kdybychom se tak mohli podívat na svou zem z nebe, hlavně ovšem na podzim!
Vzlétnout ve stratosférickém balónu nad náš les, výš, než plují oblaka - asi tak nějakých třicet kilometrů nad zem. Konec naší země stejně nespatříš, ale obzor, totiž to, co vidíš kolem dokola, je odtud obrovské. Samozřejmě když je nebe čisté a zemi našim očím nezakrývá hustý mrak.
A z takovéto výšky se zdá, že je celá země v pohybu, že se nad lesy, stepmi, horami i moři něco pohybuje...
Jsou to ptáci. Nesčíslná ptačí hejna.
Tažní ptáci opouštějí svou vlast - odlétají na přezimování.
Někteří z nich ovšem zůstávají: vrabci, holubi, kafky, hýlové, čížci, sýkorky, datlové a různá jiná drobotina. Také všichni divocí kurovití kromě křepelek. Velký jestřáb i velké sovy. Ale i tito dravci mají v zimě málo práce: většina ptáků přece odlétá na zimu pryč. Odlet začíná od konce léta: první nás opouštějí ptáci, kteří přiletěli na jaře poslední. A odlety pokračují po celý podzim, dokud řeky nezamrznou. Jako poslední odcházejí ti, kdo k nám přiletěli na jaře první: havrani, skřivani, špačci, kachny, rackové...
Obrázek lesa pochází od Sven Krause, publikováno pod licencí CC BY 2.0.