Se selátkem na vlky

Je to nebezpečný lov a zřídka se najde odvážlivec, který se odhodlá vypravit se v noci na pole sám, bez pomocníků.

Ale jednou se takový odvážlivec přece našel. Zapřáhl koně do saní, vzal pušku, selátko v pytli a v noci při úplňku vyjel za dědinu.

Vlci kolem řádili a vesničané si už nejednou stěžovali na jejich drzost: Zvířata se neostýchala zabíhat až do vesnice.

Lovec odbočil z cesty a potichu jel zavátým polem při okraji lesa.

Jednou rukou držel opratě, druhou chvílemi tahal selátko za ucho.

Selátko mělo svázané nohy; leželo v pytli, jen hlava mu koukala ven.

Kvičením mělo přivábit vlky. A kvičelo samozřejmě ze všech sil, poněvadž selátka mívají citlivé uši a bolí je, když je někdo za ně tahá.

Vlci na sebe nedali dlouho čekat. Lovec brzy v lese zpozoroval zelené a červené ohníčky. Ohníčky se neklidně míhaly sem a tam mezi tmavými kmeny. To se blýskaly vlčí oči.

Kůň zafrkal a vyrazil vpřed. Lovec ho stěží mohl jednou rukou udržet. Druhou musel ustavičně tahat prasátko za uši, neboť vlci se dosud neodvažovali napadnout saně s člověkem. Jen kvikot selátka je mohl přimět k tomu, aby zapomněli na strach.

Vepřové masíčko je výborná pochoutka. Zapomene se i na nebezpečí, když selatko kvičí rovnou u uší.

Vlci zpozorovali, že za saněmi poskakuje po kopečcích a jamkách pytel uvázaný na dlouhém provaze.

Pytel byl nacpán senem a prasečím hnojem, ale vlkům se zdálo, že je v něm selátko: slyšeli jeho kvikot a cítili jeho zápach.

Odhodlali se k činu.

Vyběhli z lesa a vrhli se k saním. Byla jich celá smečka - šest, sedm, osm silných zvířat.

V širém poli a zblízka se lovci zdálo, že jsou zrovna obrovští. Měsíční světlo klame: blýská se ve zvířecí srsti, takže zvířata vypadají větší, než ve skutečnosti jsou.

Lovec pustil uši selátka a popadl pušku.

Přední vlk už doháněl poskakující pytel se senem. Lovec mu namířil pod lopatku a stiskl spoušť.

Přední vlk udělal přemet a svalil se do sněhu.

Lovec vystřelil i z druhé hlavně po druhém vlkovi, ale kůň sebou trhl a rána šla vedle.

Lovec uchopil oběma rukama opratě a stěží koně zadržel.

Vlci však už zmizeli v lese. Pouze jeden z nich zůstal na místě a ve smrtelných křečích hrabal zadníma nohama sníh.

Tu lovec zastavil koně docela. Pušku i selátko nechal v saních a šel pro kořist.

V noci se strhl ve vsi poplach: lovcův kůň přiběhl domů sám, bez pána. V širokých saních ležela dvojka, z níž byly vystřeleny oba náboje, a žalostně chrochtalo svázané selátko.

Když se rozednilo, vesničané vyšli do pole a ze stop vyčetli vše, co se v noci stalo.

Bylo to takhle:

Lovec si přehodil zabitého vlka přes rameno a kráčel k saním. Byl už docela blízko, když kůň zvětřil vlčí zápach, strachem se zachvěl, vzepjal se a ujel i se saněmi.

Lovec zůstal se zabitým vlkem sám. Neměl s sebou ani nůž a pušku nechal v saních.

A vlci se už z leknutí vzpamatovali. Celá smečka vyběhla z lesa a lovce obklíčila.

Vesničané našli na sněhu už jen kosti - lidské i vlčí: smečka sežrala i svého zabitého druha.

Tato příhoda se udála před šedesáti lety. Od té doby jsme už neslyšeli, že by vlci přepadli lidi. Není-li vlk vzteklý nebo raněný, bojí se i bezbranného člověka.

Obrázek vlka pochází od Oregon Department of Fish & Wildlife, publikováno pod licencí CC BY-SA 2.0.