Vzpomínáte si ještě, co nám psali dopisovatelé, kteří se usadili na lesní mýtině? Čekali den ze dne, kdy se celá mýtina zazelená a kdy ze země vystrčí hlavy mladé smrčky.
A konečně se to splnilo: po teplých deštících se jednoho krásného rána celá mýtina zazelenala. Ale kdo to vykoukl ze země na světlo?
To přece nejsou mladé smrčky! Kde se vzal tu se vzal, předhonil je nebojácný travnatý nárůdek - ostřice a třtina. Rostou rychle jedna vedle druhé. A třebaže mladé smrčky vyrukovaly ze země najednou, už bylo pozdě: celá mýtina byla obsazena travnatým vojskem.
A tu nastala první srážka.
Mladé smrčky s námahou prorážely ostrými kopími svých vrcholků hustý shluk trav nad sebou. Houževnatý nárůdek se ze všech sil vrhl na stromečky. A rozpoutala se bitva na zemi i pod zemí.
Jako zlí krtci ryly pevné kořeny trav i stromků v zemi. Splétaly se a vzájemně se proplétaly, tlačily se a rdousily v té bitvě o podzemní vodu plnou solí, jež je živí. A množství malých smrčků ani nespatřilo sluneční světlo: zahynuly, uškrceny pružnými, ale jako drát pevnými kořeny trav.
A ty, jimž se přece jen podařilo prodrat se nahoru, octly se v tíživém objetí stébel.
Trávy se křečovitě zachytily pevných těl smrčků. Ty se samozřejmě snažily dostat vzhůru a ostrými vrcholky rozrážely pružné pletivo travnatých těl. Trávy jim však nedopřály, aby se prodraly až k slunci.
Jen velmi zřídka se podařilo jednotlivému smrčku napřímit nad nesmírné množství trav.
Obrázek třtiny křovištní pochází od Andreas Rockstein, publikováno pod licencí CC BY-SA 2.0.