Plynul den za dnem. Bitva na mýtině pokračovala. Bylo však již zřejmé, že trávy nestačí soupeřit se smrky.
Sice se namáhaly, seč byly, vytahovaly se, ale záhy se v růstu zastavily. Zato smrčky rostly stále dál.
A tu začalo být s travnatým nárůdkem zle. Mladé smrčky mu rozprostřely nad hlavami své široké temné větve - pracky a vzaly mu všechno světlo. Ve stínu tráva rychle chřadla a bezmocně se klonila k zemi.
Ale ze země už povstávalo jiné vojsko - mladé osiky. Přicházely na svět v celých skupinkách, ulekaně se tulily k sobě a třásly se od hlavy až k patě.
Opozdily se, a tak už nebyly s to pustit se do boje se smrčky.
Ty nad nimi natahovaly své tmavé pracky, malé osiky se pod nimi krčily a rychle ve stínu slábly a chřadly.
Osiky totiž velice milují světlo. Nemohou bez něho vůbec žít.
Smrky zvítězily.
Pak se na mýtinu spustila výsadková jednotka nových nepřátel na dvoukřídlých větroních a také zpočátku zmizela pod zemí. Byla to semena bříz. Hravě přeletěla řeku a rozmístila se po celé mýtině.
Naši dopisovatelé ještě nevědí, je-li jim souzeno, aby zvítězila nad prvními okupanty - národem smrků.
V příštím čísle otiskneme jejich nová hlášení.
Obrázek malinkých smrčků pochází od iamsch, publikováno pod licencí CC BY-SA 2.0.