Válka v lese 6

Plynul den za dnem. Bitva na mýtině pokračovala. Bylo však již zřejmé, že trávy nestačí soupeřit se smrky.

Sice se namáhaly, seč byly, vytahovaly se, ale záhy se v růstu zastavily. Zato smrčky rostly stále dál.

A tu začalo být s travnatým nárůdkem zle. Mladé smrčky mu rozprostřely nad hlavami své široké temné větve - pracky a vzaly mu všechno světlo. Ve stínu tráva rychle chřadla a bezmocně se klonila k zemi.

Ale ze země už povstávalo jiné vojsko - mladé osiky. Přicházely na svět v celých skupinkách, ulekaně se tulily k sobě a třásly se od hlavy až k patě.

Opozdily se, a tak už nebyly s to pustit se do boje se smrčky.

Ty nad nimi natahovaly své tmavé pracky, malé osiky se pod nimi krčily a rychle ve stínu slábly a chřadly.

Osiky totiž velice milují světlo. Nemohou bez něho vůbec žít.

Smrky zvítězily.

Pak se na mýtinu spustila výsadková jednotka nových nepřátel na dvoukřídlých větroních a také zpočátku zmizela pod zemí. Byla to semena bříz. Hravě přeletěla řeku a rozmístila se po celé mýtině.

Naši dopisovatelé ještě nevědí, je-li jim souzeno, aby zvítězila nad prvními okupanty - národem smrků.

V příštím čísle otiskneme jejich nová hlášení.

Obrázek malinkých smrčků pochází od iamsch, publikováno pod licencí CC BY-SA 2.0.