S mladými břízkami se stalo totéž co s nárůdkem trav a s malými osikami. Udusily je smrčky.
Teď už neměl okupant na mýtině žádné nepřátele. Naši dopisovatelé sbalili svůj stan a přestěhovali se na druhou mýtinu: tam, kde se kácelo minulou a předminulou zimu.
Na vlastní oči se teď přesvědčili, co se stalo s okupantem v druhém roce války. Národ smrků je houževnatý, ale má dvě slabiny. První: zapouští kořeny do země do značné šířky, ale nepříliš hluboko. A tak když se na velké mýtině na podzim roztančily silné větry, mnoho mladých smrčků bylo povaleno a vytrženo i s kořeny.
A druhá slabina je, že se smrčky, dokud jsou mladé a neotužilé, bojí zimy. Mráz jim spálil všechny výhonky a ledový vítr všechny ještě slabé větvičky. K jaru nezůstal na celém již dobytém území ani jediný smrček.
Úroda smrkových semen však nebývá každý rok. Tak se stalo, že smrky zpočátku získaly rychlé vítězství, ale ne natrvalo; teď byly na delší dobu vyřazeny z boje. Sotvaže příštího jara vylezl ze země bujný travnatý nárůdek, hned se s nimi pustil do rvačky.
Musil se bít s břízkami a malými osikami. Ty však, jak rostly, lehce se sebe shazovaly tenká, ohebná těla trav. Vlastně měly štěstí, že je travnatý nárůdek tak těsně obklopoval. Mrtvá loňská tráva pokrývala zemi tlustým kobercem, tlela a vydávala teplo. A nové výhonky trav zároveň přitom přikrývaly jemné, sotva nad zem vykukující stromečky a chránily je před nebezpečnými ranními mrazíky.
Obrázek smrčků pochází od Clinton Little, publikováno pod licencí CC BY 2.0.