Lesní rody spolu neustále bojují. Vyslali jsme proto své zvláštní dopisovatele na jednotlivé fronty, aby zjistili, jak vojenské operace probíhají.
Naši vyslanci nejprve zamířili do země staletých šedovousých jehličnatých velikánů. Každý jejich vojín se postavou vyrovná dvěma nebo třem telegrafním sloupům postaveným na sobě.
Je to ponurá země. Staří válečníci smrky stojí vzpřímeně a zachovávají zasmušilé mlčení. Kmeny mají holé od země až ke špičce - jen občas z nich někde trčí křivé suché větve.
Vysoko nad zemí zakryli tito velikáni celou svou vlast propletenými chlupatými tlapami jako pevnou střechou nebo baldachýnem. Tímhle tlustým příkrovem se sluneční paprsek neprodere. A tak je tu pod ním stále pološero a těžký vzduch. Cítíte zde vlhko, tlení a hnilobu. Každá malá zelená rostlinka, která se sem náhodou dostane, tu vbrzku uhyne. Jen šedavé mechy a lišejníky se spokojí s živořením v téhle zamračené zemi; pijí krev - mízu svých domácích pánů a lačně se vrhají na mrtvoly velikánů, kteří padnou v boji.
Tady naši vyslanci nepotkali jediné zvíře, neuslyšeli jediný ptačí trylek. Narazili tu jen na samotářského výra. Schoval se sem před jasným slunečním světlem. Když jej naši dopisovatelé probudili, celý se načepýřil, pokýval bradou a strašlivě zacvakal zahnutým rohovinovým zobákem.
Za klidných dnů je v zemi jehličnatého rodu ticho jako v hrobě. A když nahoře zafouká vítr, tu jen napřímení vzrostlí velikáni rozzlobeně zasípají a pokývají huňatými temeny.
Obrázek lesa pochází od Tero Laakso, publikováno pod licencí CC BY 2.0.