Zimní poledne

Za slunečného lednového poledne neuslyšíte v lese pohřbeném pod sněhem jediný zvuk. I jeho vládce, medvěd, spí schován ve svém brlohu. Nad ním ve větvích stromů i keřů zavalených vysokým sněhovým příkrovem jako by se skvěly klenby pohádkových paláců, vzdušné chodby, průchody a schodiště, balkóny i okna, pozoruhodné pohádkové stavby se špičatými střechami. A všechno to září, hraje jako rozsypané diamanty nesčíslných sněženek.

Tu jakoby z podzemí se objeví maličký střízlík, nosánek mu trčí vzhůru jako šídlo a ocásek má zpříma. Lehce vzlétl a už je na špičce smrku - a začal trylkovat na celý les, co mu jen hrdlo stačí.

A tady z malého sklepního okénka pod sněhovými paláci vykouklo pojednou nějaké temně zelené oko... Neobjevilo se snad náhodou předčasně jaro?

Je to oko dobrého hospodáře: medvěd si vždycky nechává v brlohu okénko z té strany, kudy zalézá do brlohu, než na zimu zalehne - to víte, jeden nikdy neví, co se může v lese stát! Ale ne, v diamantových palácích je naprostý klid... a oko mizí.

Střízlík trochu prošmejdil zmrzlé větvičky a skočil dolů, do sněhové beranice - do svého domova v pařezu. Tam má teplé zimní hnízdo z měkkého mechu a peříček.

Obrázek střízlíka pochází od Allan Hopkins, publikováno pod licencí CC BY-NC-ND 2.0.