Je babí léto. Časně ráno jako vždy jsem vyběhla do parku.
Když jsem vyšla, byla obloha vysoká a čistá, vzduch již trochu mrazivý a všude mezi stromy, keři a trávou jakoby rozřezán stříbrnými pavučinkami. Pavučinky jsou z nejjemnějšího tkaniva a všechny krášlí drobounké perličky rosy. Uprostřed každé pavučinky sedí pavouček.
Jeden si napjal svou stříbrnou síť mezi větvemi dvou smrků. Pavučinka vypadá s chladnou rosou jako křišťálová; zdá se, že zacinká sotva se jí dotkneš. Pavouček se svinul do drobné kuličky a ztuhl, nehýbe se. Mouchy dosud nelétají, a tak spí. Nebo snad prokřehl a úplně zmrzl?
Opatrně jsem se ho dotkla malíčkem.
Bez odporu padá pavouček jako neživý kamínek k zemi. Ale na zemi, pod trávou, jak vidím, hned vyskočil a utíká se schovat.
Šibal!
Jsem zvědavá, zda se na svou pavučinku vrátí. Najde ji vůbec? Nebo začne tkát novou? Co práce musil vynaložit, kolik se naběhal nahoru a dolů, než nasnul všechny kruhy a utáhl uzly! Co je v tom umění!
Na konci jemné travičky se chvěje kapička rosy jako slza na dlouhých řasách. Třpytí se v ní jiskry. A září radost.
Poslední drobné kopretiny na okraji cesty spustily své bílé sukénky z korunních plátků a čekají, kdy je zahřeje slunce.
V čistém, mírně mrazivém a jakoby křehkém vzduchu je všechno tak krásné, vystrojené a slavnostní: pestré listí stromů, tráva postříbřená rosou a pavučinami i potůček, který je teď tak modrý, jak nebyl nikdy v létě. To nejškaredější, co jsem vůbec mohla najít, byla mokrá zplihlá pampeliška, napůl opadaná, a pak chlupatá, bezvýrazně šedá noční můra s hlavou oklovanou patrně ptačím zobákem. A jak nádherná byla pampeliška v létě, když měla na hlavičce tisíce padáčků! I ta můra byla hebká a hlavu měla suchou a hladkou!
Politovala jsem je, posadila jsem můru na pampelišku a nosila je dlouho v ruce, vystavovala sluníčku, které už vyšlo nad lesem. A kvítek i můra, ač byly studené, mokré a polomrtvé, pomalu ožívaly; slepené šedé padáčky na hlavičce pampelišky oschly, zbělely a narovnaly se. Křídla můry se zevnitř prohřála životem, zhebkla a dostala kouřově šedivý nádech. A tak ti ubozí mrzáčkové opět zkrásněli.
Kdesi u lesa tlumeně zabublal tetřívek.
Popošla jsem do křoví: chtěla jsem se k němu za křovím přikrást a podívat se, jak si tichounce, jen tak sám pro sebe, bublá a pšouká a vzpomíná na jarní hry.
Ale sotva jsem se přiblížila ke křoví - frrr!, černý tetřívek mi vyletěl přímo u nohy s takovým rámusem, že jsem se až polekala.
Zřejmě seděl docela blízko mne. Mně se však zdálo, že je daleko.
A tu ke mně dolehlo vzdálené troubení jeřábů: letěli v dlouhém trojúhelníku nad lesem až pod oblaky.
Opouštějí nás.
Obrázek špačka pochází od Boris Kukushin, publikováno pod licencí CC BY-SA 2.0.