Pro polní a lesní zvěř není nic horšího než začátek zimy, kdy je ještě málo sněhu. Holá země promrzá čím dál hlouběji. V doupatech začíná být chladno. I krtek tím velmi trpí, těžce rozrývá svými tlapkami-lopatkami na kámen zmrzlou zem. A co mají potom dělat myši, hraboši, lasičky, a hranostajové?
Ale konečně se začal sypat sníh. Sype se, sype a už netaje. Suché sněhové moře pokrývá celou zemi. Člověku sahá toto moře po kolena, ale jeřábci, tetřívci, ba i hlušci se do něho boří až po hlavy. Hraboši a rejsci, všechna podzemní zvířátka, která přes zimu nespí, vycházejí ze svých podzemních příbytků a běhají po dně sněhového moře. Dravá lasička se do něho ustavičně noří jako maličký tuleň. Vyskočí na minutku ven, rozhlédne se, nevystrčil-li někde ze sněhu hlavu jeřábek, a zase hup na dno. Tak se nepozorovaně krade k ptákům pod sněhem.
Na dně sněhového moře je mnohem tepleji než na jeho hladině. Neproniká sem ledový vítr, ten smrtelný dech zimy. Silná vrstva suché vody - sněhu - nepropouští k zemi velký mráz. Mnoho hrabošů si dělá hnízda přímo na zemi pod sněhem, jako by si vyjížděli v zimě na letní byt.
A hle, co se tam stalo! Pár hrabošů s krátkými ocásky má hnízdo z trávy a srsti nad zemí, ve větvičkách keře zasypaného sněhem. Z hnízdečka stoupá lehká pára.
Uvnitř tohoto teplého hnízdečka pod hlubokým sněhem jsou holé slepé myšičky, mladí hraboši, kteří se právě narodili. A přitom je mráz, a důkladný - aspoň dvacet stupňů!
Obrázek myšky pochází od Hanna Knutsson, publikováno pod licencí CC BY-NC-ND 2.0.