V lese je teď smutno, prázdno a vlhko, páchne tu tlejícím listím. Jedinou potěchou jsou houby václavky. Je radost se na ně podívat. Rostou v hloučcích na pařezech, vylezly si i na kmeny stromů, rozsypaly se po zemi, jako by se oddělily od houfu a samotinké se tu zatoulaly.
Člověk se na ně s radostí dívá a rád je sbírá; v několika minutách jich má plný košík. A to sbírá jen kloboučky, a ani ne všechny.
Velmi chutné jsou mladé václavky, jejichž klobouček je ohnutý dolů jako dětský čepeček a pod nímž je bílá "šálka". Později se odloupne, stane se z něho opravdový klobouček a "šálka" se promění v "límeček".
Celý klobouček je pokryt střapečkovitými šupinami. Jaké je barvy? Přesně se to dá stěží určit, je to však příjemná, klidná nahnědlá barva. A lupínky pod kloboučkem mají mladé houby opět bílé, kdežto staré trochu nažloutlé.
Zdalipak jste si všimli, že když kloboučky mladých hub narazí na staré václavky, vypadají jako napudrované? Pomyslíte si: Snad na nich neroste plíseň? Ale hned si vzpomenete: Vždyť to jsou výtrusy! Vysypaly se zespodu starých kloboučků.
Chcete-li václavky jíst, musíte dobře znát všechny jejich charakteristické znaky. Často, velmi často opět přicházejí na trh místo jedlých václavek jedovaté houby. Podobají se jim a rostou rovněž na pařezech. Ale všechny tyto jedovaté houby se vyznačují tím, že pod kloboučkem nemají límeček, na kloboučku nejsou šupiny, barva kloboučku je výrazně žlutá nebo načervenalá, lupínky jsou žluté nebo nazelenalé a výtrusy tmavé.
Obrázek václavek pochází od Jan Havlíček, publikováno pod licencí CC BY 2.0.