V starém lese ze všech nejvyšší, nejsilnější a nejpočetnější je velký národ smrků.
Ze země smrků se naši vyslanci dostali do země bříz a osik.
Tady je kudrnaté zelené břízky s bělostnými kmeny a stříbrem zářící osiky uvítaly vlídným šuměním. V jejich listí zpívala spousta ptáků, korunami svítilo slunce a i vzduch tu hrál barvami: občas zde poletovala sluneční prasátka a na hladkých kmenech si hráli zlatí hádkové, kroužky, půlměsíčky i hvězdičky. Na zemi se tlačil nízký travnatý nárůdek a zřejmě se cítil jako doma pod zeleným stanem svých domácích pánů. Myši, ježci a zajíci objevovali se co chvíli našim vyslancům přímo pod nohama. A když nahoře zafoukal vítr, hned bylo v té veselé zemi rušno. Ale ani za bezvětří tu nikdy nevládlo úplné ticho: ve dne v noci bez ustání je zde slyšet šramot, šepot a šuškání třepotajících se lístků osik.
Hranici země tvořila řeka; za ní bylo pusto - velká mýtina, kde v zimě vykáceli stromy. A za mýtinou jako pochmurná hráz zase stály obrovské smrky.
V redakci jsme věděli, že jakmile sejde sníh, pustá mýtina se naráz změní v bojiště.
Oblasti lesních rodů trpí velkým nedostatkem místa, a proto sotva se někde na blízku uvolní prostor, každý lesní národ pospíchá, aby jej co nejrychleji obsadil.
Obrázek bříz pochází od Olgierd, publikováno pod licencí CC BY 2.0.