Třetí mýtina, kam přijeli naši dopisovatelé, byla místem, kde se naposledy kácelo před deseti lety. A tak byla stále ještě v moci osik a bříz.
Vítězové nikoho do své země nepustili. Každé jaro se travnatý nárůdek snažil dostat ven ze země, ale brzy pod stinným listnatým stanem odumřel.
Každé dva tři roky bývala úroda smrkových semen a smrky vyslaly na mýtinu nové výsadkáře. Jenže jejich potomstvo ani nevzešlo: břízky a osiky je udusily.
Mladé stromky rostly jako z vody a v hustých řadách čněly nad mýtinou. Najednou jim bylo těsno - a začaly se mezi sebou prát.
Každý si pro sebe chtěl uchvátit co nejvíc místa pod zemí i nad zemí. Jak vyrůstaly, každý stromeček se roztahoval, strkal do svých sousedů a utiskoval je. Na mýtině nastala tlačenice.
Silné stromky předhonily v růstu slabší: mají totož jednak pevnější kořeny, jednak delší větve. Silný stromek vyrůstá, protahuje své větve-ruce nad hlavu sousedů, a ti se skloní a přikrčí. A jakmile se přikrčí, loučí se se sluncem.
V hustém stínu vymíraly poslední slabé stromky. Nízký travnatý nárůdek se nakonec přece jen dostal ze země. Ale nebyl již vysokým stromkům nebezpečný: ať se nám batolí u nohou, aspoň nás zahřívá! Ovšem potomstvo vítězů - jejich semena - se dusila a hynula, když padla do tohoto tmavého vlhkého sklepení.
Obrázek lesa pochází od Thomas Mueller, publikováno pod licencí CC BY-ND 2.0.