Včera se u nás nad jezerem rozpoutala vánice. Lehké bílé vločky poletovaly ve vzduchu, padaly k vodě, znovu vzlétaly, vířily a sypaly se z výše. Obloha byla jasná. Slunce pražilo. Horký vzduch tichounce proudil pod jeho rozpálenými paprsky; po větru nebylo ani potuchy. Ale nad jezerem zuřila vánice.
A dnes ráno celé jezero i jeho břehy byly obsypány vločkami suchého mrtvého sněhu.
Je to podivný sníh: netaje pod žhnoucím sluncem, nezáří jiskérkami pod jeho paprsky; je teplý a křehký.
Šli jsme se na něj podívat, ale u břehu jsme zjistili, že to vůbec není sníh, ale statisíce tělíček drobného okřídleného hmyzu - jepic obecných.
Včera vyletěly z jezera. Celé tři roky žily v tmavé hloubce. Tehdy to byly drobné nevzhledné larvičky a hemžily se v bahně na dně jezera.
Živily se hnijícím, páchnoucím bahnem a nikdy neviděly slunce.
Tak uplynuly tři roky, plných tisíc dní.
A včera larvy vylezly na břeh, shodily se sebe odporné obaly, narovnaly si lehká křidélka, rozestřely ocásky - tři tenké dlouhé nitky - a vznesly se do vzduchu.
Jepicím je dopřán pouze jediný den, aby se radovaly a tančily ve vzduchu.
Celý den tančily ve slunečních paprscích, poletovaly a vířily ve vzduchu jako lehké sněhové vločky. Samičky se spouštěly na vodu a snášely do ní svá drobná vajíčka.
Potom, když zapadlo slunce a nastala noc, mrtvá tělíčka jepic posela břeh i vodu.
Z jepičích vajíček se vylíhnou larvy. A zas uplyne tisíc dní v kalné hloubce jezera, než vzlétnou nad vodu veselé křídlaté jepice.
Obrázek jepice pochází od Tina Vance, publikováno pod licencí CC BY-NC-ND 2.0.