Stromy jsou svlečené, les prořídl.
Malý lesní zajíček bělák leží pod keřem, jen očkama mrká kolem dokola. Má strach. A v okolí je stále slyšet nějaký šramot... Snad to nešelestí ve větvích křídla jestřába? Snad to nešustí něčí tlapky na spadlém listí? A on, zajíček, je stále bělejší, je celý skvrnitý. Kdyby to tak počkalo, až napadne sníh! Kolem dokola je všechno ještě tak jasné, les stále září barvami, všude na zemi je plno žlutého, červeného a hnědého listí.
Co když se objeví lovec?
Co mám dělat? Mám vyskočit, utíkat? Ale kdepak! Suché listí pod nohama dělá stejně velký rámus jako železa. Strachem se ze svého vlastního dupotu málem zblázním!
A tak leží zajíček bělák pod keříčkem, zapadlý do mechu, přitulil se k březovému pařízku, leží a schovává se, ani nemuká, ani se nepohne, jenom očkama pokukuje na všechny strany.
Má veliký strach.
Obrázek zajíčka pochází od John Johnston, publikováno pod licencí CC BY-SA 2.0.