Vánice a chumelenice přicházejí s únorem; vítr se honí po sněhu, ale nezanechává stopy.
Únor je poslední, nejstrašnější zimní měsíc. Měsíc ukrutného hladu a vlčích hodů, měsíc, kdy vlci napadají vesnice a malá městečka - a z hladu odnášejí s sebou psy a kozy, ba lezou v noci i do ovčínů. Všechna zvířata hubnou. Tuk, který si na podzim nastřádala, je již nehřeje a neživí.
Zásoby živočichů v doupatech a v podzemních spižírnách pomalu mizí.
Sníh, který byl doposud přítelem zvířat, protože jim udržoval teplo, se stává pro mnohá z nich čím dál tím víc úhlavním nepřítelem. Pod jeho obrovskou tíhou se lámou větve stromů. Divocí kurovití ptáci - koroptve, jeřábi, tetřívci - mají z hlubokého sněhu radost, protože se v něm dobře spí a všichni se v něm schovají i s hlavou.
Ale zle je, když ve dne začne trochu tát a v noci přijde zase mráz a pokryje sníh ledovou kůrou. Jen to zkus, prorazit hlavou tu ledovou střechu, dokud sluníčko nerozpustí její ztvrdlý povrch!
A přízemní vítr se sněhem stále fouká a fouká a únor, ničitel silnic, zasypává všechny cesty a cestičky...
Obrázek zasněžených stromů pochází od Sheila, publikováno pod licencí CC BY 2.0.