Smrky stále trpělivě každé dva tři roky posílaly na zarostlou mýtinu svou vzdušnou flotilu. Vítězové si však té drobotiny ani nepovšimli. A taky co by si jí všímali: ať si tam ve sklepě hraje!
Malé smrčky nakonec přece jen vylezly ze země. Špatně se jim žilo v temnotě a vlhku, živořily. Ale ta trocha slunečního svitu jim k životu stačila. Byly sice neduživé a tenoučké, ale přece jen pomaloučku rostly.
Zato sem k nim nemohl vítr, nemohl je vyrvat ze země. Dokonce i za silné bouřky bylo tady ve sklepení ticho, ač se nahoře osiky a břízy ohýbaly a šuměly.
Potravy měly smrčky také dost a stejně tak tomu bylo s teplem. Zkrátka byly tady dobře chráněny před nebezpečnými jarními ranními mrazíky a krutými zimními mrazy, což by na holé mýtině postrádaly. Od podzimu tlelo na zemi spadlé listí osik a bříz a vydávalo teplo. Teplo však poskytoval i travnatý nárůdek. A tak musely mladé smrčky jen trpělivě snášet věčnou sklepní polotmu.
Jenže smrčky nejsou tak chtivé světla jako břízky a osiky, a proto trpěly a rostly.
Naši dopisovatelé je politovali a přestěhovali se na čtvrtou mýtinu.
Čekáme na jejich zprávy.
Obrázek miminek smrčků pochází od Elizabeth, publikováno pod licencí CC BY-NC 2.0.