Nyní vám sdělíme, co zjistili naši dopisovatelé na čtvrté mýtině, kde byl les vykácen před třiceti lety.
Když všechny slabé břízky a osiky zahynuly vinou svých silných sester, v nižším patře lesíka zůstaly jenom smrky.
Ty zatím tichounce rostly ve stínu, ale velké silné břízy a osiky nahoře neustále hodovaly a praly se. Opakovala se stará historie: ta, která z nich přerostla sousedku, zvítězila a krutě ničila poraženou.
Poražené stromy usychaly a opadávaly. Pak se dírou v klenbě stromů celým proudem prodralo do sklepení sluneční světlo - přímo na hlavy malých smrčků.
Smrčky se ho lekly a onemocněly.
Teprve po čase si zvykly na ty proudy světla.
Začaly se ponenáhlu mít k světu a vyměnily si svůj jehličnatý šat. A pak se počaly rychle zvedat vzhůru, že jejich nepřátelé nad nimi ani nestačili vyspravit proděravělou klenbu.
Tyto šťastné smrčky jako první dohonily v růstu vysoké břízy a osiky. A za nimi prostrčily i silné pichlavé jedle své jako kopí ostré špičky do vyššího patra.
A tu se zjistilo, že naši lehkomyslní vítězové, osiky a břízy, nechali vlastně ve svém sklepení bydlet strašlivé nepřátele.
Naši dopisovatelé na vlastní oči spatřili ten úporný boj muže proti muži.
Obrázek větví pochází od Alex Holyoake, publikováno pod licencí CC BY 2.0.