Silné nápory podzimního větru způsobily u všech nakupených lesních rodů velký rozruch. Listnaté odrůdy se vrhly na smrky. Tloukly a bičovaly své nepřátele rukama - větvemi.
Dokonce i nesmělé osiky, které se věčně věkův třesou a šeptají, začaly bezhlavě mávat větvemi a snažily se vrhat na tmavé smrky a zlámat jim tlapy.
Jenže osika je špatný voják. Není ohebná a ruce má křehké. Silným smrkům není nijak nebezpečná, z té nemají strach.
Něco jiného už je bříza. Ta má pevný, silný a přitom ohebný kmen. Její pružné, pohyblivé větve - ruce se rozhýbají i při slabém větru. A když se dá bříza jednou do pohybu, tak se všichni kolem mějte na pozoru! Její objetí nahánějí hrůzu.
Břízy se utkaly se smrky v boji zblízka. Svými pružnými větvemi bily a osekávaly smrkové tlapy a srážely chvoj.
Tam, kde se bříza zkříží se smrkovou větví, začne chvojí smrku schnout. Tam, kde ovine smrkový kmen, uschne celý vršek stromu.
S osikou se ještě dá zápasit, ale s břízou je to předem ztracený boj. Smrk má přitom dost tvrdé dřevo. Těžko se sice láme, ale nedá se ohnout: nemůže druhý strom ovinout svými rovnými prackami.
Jak skončí válka mezi lesními rody na tomto místě, nemohou naši dopisovatelé zjistit: musili by tu žít dlouhá léta, aby spatřili její konec. Proto se vypravili do lesa vyhledat prostor, kde už boje mezi lesními rody skončily.
Jestli takové místo najdou, sdělí nám v příštím čísle.
Obrázek lesa pochází od Ib Aarmo, publikováno pod licencí CC BY-NC-ND 2.0.